Andílek ze sirotčince

30. září 2013 v 18:29 |  Texty
sociální pohádka
Theresa N. Stašek

V malé vesničce nedaleko rybníka, kam chudí lidé chodili pro vodu, bydlela v sirotčinci malá holčička Karolínka s dlouhými čokoládově hnědými vlásky, které si každý den česala tak dlouho, až se jí začaly vlnit. Každý den chodila po vesnici a povídala si lidmi, kteří jí vždy svěřili svá tajemství a problémy, protože věřili, že se v ní skrývá anděl. A skutečně. Holčička byla smutná, když slyšela, že stařenku bolí záda a nemůže chodit, tak u ní ráda zůstávala a starala se o ni. Sice neuměla vařit, ani prát, ale samotná její přítomnost stařence pomáhala. Jednou po návštěvě byla velmi unavená, ale do sirotčince se jí zpátky nechtělo, tak si lehla do trávy vedle velké skály, která byla tak velká, že koukala přes celé městečko a házela stín přes všechny domky. Usnula. Zdálo se jí o stařence a tajně ve snu vyslovila své přání, aby stařence bylo lépe a mohla opět chodit a procházet se okolo rybníku, kde žijí žabky a v noci hlasitě zpívají svou píseň. Za chvíli se opět vzbudila a pospíchala zpátky. Další den se vydala za stařenkou a co neviděla: Stařenka se prochází po zahrádce a trhá květiny do své vázičky.
"Už je vám lépe!" radovala se Karolínka a běžela jí naproti.
"Zázrak, andílku, zázrak!" zářila šťastná stařenka.
Karolínka se vydala dál, kde na ní v dalším domku, který neměl ani střechu, čekal hladový chlapec. Zůstala s ním a povídala mu všelijaké příběhy, z kterých se moc radoval. Poté se opět vydala k oné velké skále a usnula. Zdálo se jí o chlapci, jež už celé dny neviděl ani kousek chleba. Přála si, aby už nebyl hladový a nešťastný. A další den, když zase šla okolo domku, cítila nádhernou vůni čerstvého chleba a sýra.
"Zázrak!" volal na ni chlapec a nabídl jí celý krajíc.
Když tedy i on byl šťastný, šla zas o dům dál k dvěma milencům, kterým čáp ne a ne přinést dítě. Byli rádi, že k nim přišla a představovali si, že je jejich dcera. Nabídli jí čaj a sušenky a byli smutní, když si zase odcházela zdřímnout pod skálu. Opět se jí zdálo o prožitém dni, o milencích, kteří si tak urputně přáli miminko. Když další den opět utíkala ze sirotčince k onomu páru, nestačila se divit vlastním očím: V kolébce u kamen se na ni smálo malé miminko.
"Zázrak!" říkala si.
Spokojeně běžela zpátky do sirotčince a ulehla pod peřinu. Pomohla lidem a zdály se jí pěkné sny. Další den ovšem onemocněla a nemohla se jít procházet po vesničce. Všichni se o ni velmi dobře starali a navštěvovala ji jak stařenka, tak i chlapec a šťastný pár s miminkem. Bohužel byla Karolínka velmi nemocná a nevydržela zůstat. Musela běžet a pomáhat lidem. Ale tentokrát neutíkala do vesničky, ale do nebe. Lidé byli smutní a i skála, pod kterou holčička každý den lehávala, se smutkem rozpadla na malinkatá zrníčka písku. Všechen písek se sesunul až k jezírku, kde vytvořil obrovskou pláž. Lidé ji nazvali smutnou pláží, ale rádi se tam chodili koupat a byli šťastní, protože na ně seshora koukala Karolínka.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama