Trefí nás blesk

10. června 2014 v 18:04 |  Texty
jednou jsme měli za úkol vyplodit líčení na téma bouře... tadá, můj mozek něco vymyslel :D

Bouře
Theresa N. Stašek

Ze shora se na mě mračí obrovské mraky rozprostírající se po celé obloze. Vypadají, jako by proběhly louží, jelikož se jejich bělost obarvila na černo. Zakryly všechnu modrost oblohy a spolkly slunce, jako by to byla pouhá malinká malina.
Voda, která je obvykle klidná a jemně omílá břehy, je rozbouřená jako stádo splašených divokých koní. Mohutné vlny skákají do výše a snaží se zachytit za strmou skálu, ale bezúspěšně. Sklouzávají po časem ohlazeném povrchu zpět dolů a s hlasitým šplouchnutím opět splývají s hučícím mořem.
Ve zřídlém vzduchu je cítit blížící se nebezpečí a mořská sůl bloudící ve vzdušném víru. Mám pocit, že mě silný vítr za chvíli odnese daleko a se strachem v očích se běžím schovat do dřevěné budky, která jen tak tak stojí, jak do ní rozzuřený vítr naráží.
Skrze škvíry mezi prkny je slyšet bzukot bouře, která se snaží dostat dovnitř. Ostrý vzduch proudí celou chatkou a tancuje s otrhanými záclonami. Do zavřených oken bije písčitá pěst a zanechává ve skle jemné rýhy. Oknem vidím, jak zdivočelé moře šlape po pláži a vyhazuje na souš malé rybky, které se zoufale snaží dostat zpátky.
A náhle se z nebes snášejí šedé kapky a tichým praskáním doprovázejí hluboký tenor bouře. Déšť prudce buší do vln, na kterých se vezou pěnové víly, a strhává jim bílé šaty. Vládne mocný chaos a míchá vše, co mu přijde do cesty.
Dav tenoučkých stébel trávy do sebe v panice stká, jako by chtěl utéci do bezpečí. Stromy se ohýbají tak, že se skoro dotýkají země. Člověk by řekl, že se za chvíli vytrhnou ze země a poběží do moře, které všechno polyká, co mu vítr přinese.
Ze střechy malé boudy se lámou kusy střechy a jako ostré šípy se zapichují do temně modré vody. Skrze prudkou sprchu, která umývá poškrábané okenní tabulky, sotva vidím, co se venku děje. Stala jsem se svědkem obrovské přírodní války, která díkybohu dopadem každé další kapičky ustává.
Po chvíli vykouknu ven z chatky, aniž bych musela otevírat dveře, jelikož je vír nemilosrdně vyrval z pantů a odnesl kamsi daleko. Po této bitvě bez vítěze je všude spousta škody. Vyčerpaná voda unaveně cupitá po mokrém písku zpět do svého oceánu a nechává odtržené kusy dřeva svému osudu. Prkna rezignovaně plavou na hladině a čekají, až je opět ozáří vlídné slunce, které je stále skryto za vrstvou mraků, nyní již bílých. Drobné rybky se stále snaží vrátit domů a odhodlaně sebou mlátí o písek, jako by ho chtěly donutit, aby je tam odnesl.
Jsem ráda, že dramatický boj již ustal a, doprovázena rozzářených sluncem, které se již odvážilo vyklubat z vatové kukly, opouštím zničené bitevní pole.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama